Ze sestřičky medičkou

U nás ve škole máme možnost se na JIPku dostat na odbornou praxi a nebo v rámci učební praxe. V druhém případě to je spíš jen na kouknutí, abychom získali představu, co se tam dělá. Neboť za tři dny se toho člověk nepřiučí tolik. Já měla štěstí a na JIPce jsem celkem strávila 4 týdny. Ze všech oddělení, kam jsem se v rámci praxe podívala, se mi nejvíc líbilo právě tu a taky na dětském a urologii. Personál Personálem bych chtěla začít, protože ten je pro nás klíčový. Na toto oddělení jsem šla společně s kamarádkou a obě jsme byly personálem velice zaskočeni. Ale v tom pozitivním smyslu. Mile nás uvítala staniční, hned ukázala, co kde je a jak to u nich funguje. Pak si nás vzaly pod křídla sestřičky. Vždycky nám odbornější výkony ukázaly, pak nás k nim pustily. Byl to velice rychlý proces: "Tak teď jste to viděly a příště to děláte vy." Teoreticky nám vysvětlily všechno, co se namanulo. Popřípadě přihodily nějaké rady. Neměly s ničím nejmenší problém. Na konci dne je

Je to praxe trvající jeden týden. Není to moc, ale k zahození to rozhodně není. Poprvé se o nás staraly sestřičky. Byli jsme rozdělení do skupinek, podle oddělení. Někdo vyfásl LDN, někdo chirdu a jiný internu. Na směny jsme chodili po dvou. Začínali jsme 6:30 a končili 13:30. Odpolední byla od 11:00 do 18:00. Bylo to úplně první seznámení s živými pacienty. Byli jsme značně zmatení, neznali jsme přesný harmonogram, při manipulaci s pacienty jsme byli zdrženlivý. Pacienti zde byli přeležení, s proleženinami a někteří i kachektičtí. Bolel je každý pohyb a my jsme se báli je překulit na druhý bok. Já osobně jsem měla velký problém s hydratací. Nevěděla jsem, jak moc pití pacientovi do pusy můžu stříknout, aby mu nezaskočilo. Krmení už bylo v pohodě, nicméně velice zdlouhavé. Měla jsem se postarat o pacienta se zrakovým i sluchovým handicapem. Docela jsem se toho bála. Jak pacientovi vysvětlím, o co jde? Nakonec se ukázalo, že to vůbec nic není a já se zbytečně nervovala. Byla tam i