Ze sestřičky medičkou

Jako vedlejší dg. mám coxartrózu bilaterálně (obou kyčlí) II. a III. stupně, femoroacetabulární impingement (FAI) syndrom smíšeného typu - ze špatného postavení kloubu, kloubní hlavice mi úplně nezapadá do kloubní jamky, osteofyty kam se podíváte. A jak říká pan doktor, zevně mám chrupavku vyžranou úplně. Pusto prázdno. 😄 Normální kloub PINCER FAI - kostní návalek kloubní jamky   CAM FAI - návalek na hlavici stehenní kosti Obr. 1,2,3 - http://www.hipandkneeadvice.com/index.php/hip-conditions/hip-impingement/ Nejčastější je ztuhlost kyčelních kloubů, hned v pořadí je tlak, drhnutí spolu s vystřelující bolestí buď v tříselné oblasti nebo směr záda. Vypadám, jak kdybych každý tři kroky dostala elektrický šok. Docela vtipná představa. Je jedno, jestli jdu pomaleji, rychleji. Vystřelení je přesné jako švýcarské hodinky, třetí došlap a šup to. Což je dost průser, když jsem venku. Dokonce i 300 metrů od baráku se zdá, že tam nemám šanci dojít. Podlamuje se mi noha, přich

U nás ve škole máme možnost se na JIPku dostat na odbornou praxi a nebo v rámci učební praxe. V druhém případě to je spíš jen na kouknutí, abychom získali představu, co se tam dělá. Neboť za tři dny se toho člověk nepřiučí tolik. Já měla štěstí a na JIPce jsem celkem strávila 4 týdny. Ze všech oddělení, kam jsem se v rámci praxe podívala, se mi nejvíc líbilo právě tu a taky na dětském a urologii. Personál Personálem bych chtěla začít, protože ten je pro nás klíčový. Na toto oddělení jsem šla společně s kamarádkou a obě jsme byly personálem velice zaskočeni. Ale v tom pozitivním smyslu. Mile nás uvítala staniční, hned ukázala, co kde je a jak to u nich funguje. Pak si nás vzaly pod křídla sestřičky. Vždycky nám odbornější výkony ukázaly, pak nás k nim pustily. Byl to velice rychlý proces: "Tak teď jste to viděly a příště to děláte vy." Teoreticky nám vysvětlily všechno, co se namanulo. Popřípadě přihodily nějaké rady. Neměly s ničím nejmenší problém. Na konci dne je

Je to praxe trvající jeden týden. Není to moc, ale k zahození to rozhodně není. Poprvé se o nás staraly sestřičky. Byli jsme rozdělení do skupinek, podle oddělení. Někdo vyfásl LDN, někdo chirdu a jiný internu. Na směny jsme chodili po dvou. Začínali jsme 6:30 a končili 13:30. Odpolední byla od 11:00 do 18:00. Bylo to úplně první seznámení s živými pacienty. Byli jsme značně zmatení, neznali jsme přesný harmonogram, při manipulaci s pacienty jsme byli zdrženlivý. Pacienti zde byli přeležení, s proleženinami a někteří i kachektičtí. Bolel je každý pohyb a my jsme se báli je překulit na druhý bok. Já osobně jsem měla velký problém s hydratací. Nevěděla jsem, jak moc pití pacientovi do pusy můžu stříknout, aby mu nezaskočilo. Krmení už bylo v pohodě, nicméně velice zdlouhavé. Měla jsem se postarat o pacienta se zrakovým i sluchovým handicapem. Docela jsem se toho bála. Jak pacientovi vysvětlím, o co jde? Nakonec se ukázalo, že to vůbec nic není a já se zbytečně nervovala. Byla tam i