Život s artrózou

Jako vedlejší dg. mám coxartrózu bilaterálně (obou kyčlí) II. a III. stupně, femoroacetabulární impingement (FAI) syndrom smíšeného typu - ze špatného postavení kloubu, kloubní hlavice mi úplně nezapadá do kloubní jamky, osteofyty kam se podíváte. A jak říká pan doktor, zevně mám chrupavku vyžranou úplně. Pusto prázdno. 😄

Normální kloub

PINCER FAI - kostní návalek kloubní jamky

  CAM FAI - návalek na hlavici stehenní kosti

Obr. 1,2,3 - http://www.hipandkneeadvice.com/index.php/hip-conditions/hip-impingement/

Nejčastější je ztuhlost kyčelních kloubů, hned v pořadí je tlak, drhnutí spolu s vystřelující bolestí buď v tříselné oblasti nebo směr záda. Vypadám, jak kdybych každý tři kroky dostala elektrický šok. Docela vtipná představa. Je jedno, jestli jdu pomaleji, rychleji. Vystřelení je přesné jako švýcarské hodinky, třetí došlap a šup to. Což je dost průser, když jsem venku. Dokonce i 300 metrů od baráku se zdá, že tam nemám šanci dojít. Podlamuje se mi noha, přichází panika a strach udělat další krok. Tohle je věc, která mě spolehlivě zvládne psychicky rozhodit. Občas to střílí jenom 15x denně nebo vůbec. Někdy se kyčel sekne úplně. Jako fakt durch. Doma zůstanu stát uprostřed chodby a volám, aby mi někdo podal berle. Prostě se nehnu. Jakmile se zrovna nacházím na veřejnosti, tak si řeknu, že mám času dost a čekám, než se kyčel uráčí opět spolupracovat. Jednou jí to trvalo 2 hodiny a já se málem počůrala. Potvora jedna tvrdohlavá. To má nejspíš po mě. Dokážete si představit, jak stresující pro mě bylo přejít např. přes přechod. V takových dnech vytáhnu berle a po 2 dnech, po týdnu, někdy 14 dnech jsem jako znovuzrozená. 

Momentálně jsou blokace a vystřelování míň častý a kulhám jen občas. Horší je klidová tupá bolest - dyskomfortní sezení, většinou nemůžu ležet na boku. A příjemné není ani omezení hybnosti. To kdybyste viděli moji akrobacii ve sprše při snaze si oholit nohu. Botu si taky nezapnu. Nemůžu sedět na každé židli, protože kvůli omezené hybnosti mě za chvíli začne celá noha brnět, jak se mi tam všechno přiskřípne. Nesnáším sukně - neudržím nohy u sebe. Netančím. Zavlnit se a pohnout bokem (ani mi to pořádně nejde), tak jsem bez kyčle. V autě nesedávám uprostřed - nemám tu nohu kam dát, musím si sednou bokem a u toho si křivím záda. Když mi noha vystřelí a já zrovna něco nesu, tak z toho většinou nic nedonesu. Jsem akorát politá já a nebo všechno okolo. Ještě v prváku jsem byla v hodinách matematiky, kdy nás volali k tabuli, na nervový zhroucení, protože jsem si musela stoupnout, počkat, natáhnout nohu a když jsem udělala krok, tak se mi noha podlamovala. Nevím, kolik lidí si toho všimlo nebo jestli vůbec. Maskovala jsem to, co to šlo. Ti, co se mnou tráví hodně volnýho času a zažili moje "stavy", ví, jak hrozně to vypadá. V dětské mě dali dohromady. Moji lékaři odvedli pořádný kus práce. Díky nim teď vypadám moc dobře.

I když ani teď to není ok, oproti dřívějšku je to vlastně strašně super. Něco se zlepšilo, něco zhoršilo.

Řeknete si, že obyčejná artróza. Ale já se bojím jít i plavat. Jednou jsem byla na otevřené vodě a zrovna se kyčel blokla a začala vystřelovat. Já myslela, že není šance, že zvládnu doplavat ke břehu. Na kole nejezdím, protože skrz hybnost bych si odrovnala záda. Sporty jednak nemám doporučený a jednak já sama z toho mám strach. Nevím, kdy to vystřelí. Zrovna budu v pozici, ve které by to mohlo dopadnout špatně. Navíc bych neměla mít zátěž, abych neurychlovala progres. Stačí, když nesu tašky s nákupem a je to pak dost znát. Jsou to prostě všechno takový maličkosti, ale když si od 14 let nemůžete zapnout botu, ostříhat nehty na noze, bolestí se belháte a chcete si něco podat a pak vám tam vystřelí a všechno vysypete, tak se cítíte jako největší kus hovínka.

Kamenem úrazu byl tělocvik na základce (pak už jsem měla tělák zatrhlej). Byly to bolestivý dvě hodiny a nejhorší na tom je, že jsem si myslela, že takový průběh je normální. A říkala si, proč to ostatním nevadí. Jak můžou mít tělocvik rádi. Lékaři mi totiž od 8 let tvrdili, že mi nic není a jen rostu.

"Důchodci se předbíhaj v Kauflandu a nevydrží stát v autobuse."

Co k tomu dodat. Zaprvé na artrózu je nejlepší chvilku stát-sedět-stát-sedět. Zadruhé na ten nákup jít musí bolest nebolest. Zatřetí chvíli jste v pohodě, chvíli ne. Taky se můžu někdy rozběhnout a z toho se ani nezvednu ze židle. Neovlivníte to. Další věc je, že stát a jet v autobuse, mi taky někdy dělá problém. On totiž stačí úplně milimetrovej pohyb k šílené bolesti. A naopak stačí miniaturní nadlehčení a je to lepší.

Jako u kterýhokoliv jinýho onemocnění jsou lepší a horší dny. Artrózu vidím jako hodně limitující. Ale jsou přeci horší věci. Už čtvrtým rokem v kuse pravidelně cvičím na rehabkách, aby se udržovala hybnost a posílilo vnitřní svalstvo. Přiměřeně. Při velké snaze napravit hybnost jsou i rehabilitace kontraproduktivní. Měla jsem magnetoterapii a dokonce to i zmírnilo obtíže. Do žádných větších akcí se nepouštím, vždycky jsem dodržovala rady mých doktorů. Ale třeba lanový park jsem přežila. A bylo to supéér. Snažím se mít dostatečnou fyzickou aktivitu dle svých možností. Nejlepší pro mě je chůze se psem do pole, po měkkým terénu, ale zas nesmí být moc nerovnej. Momentálně to dobře zvládám i v práci, i když noční jsou problémový. Jinak mám nasazený chondroprotektiva, nesteroidní antirevmatika a čekám na TEPku. Pořád je tu možnost intraartikulárních injekcí, který mám ale kontraindikovaný. Teď jen záleží na mě, zda to risknu. Korekční osteotomii pan doktor zavrhl, maximálně můžou zashaverovat osteofyty, ale dle mého i názorů lékařů není dobrý do toho vrtat. 

Mám tu někoho s artrózou?

Mějte se fanfárově! :)