Poslední den v práci před PN
Ty jo. Poslední den v práci. Divný pocit. Tak moc mě to baví, že jen to pomyšlení na to, i přes to, že se za "chvíli" do práce opět vrátím, bolí. A přitom taková blbost, co?
-----
Jako klasicky jsem si odpoledne nastavila budík na 5:10. Jo. Odpoledne. Poslední dobou si můj spánek dělá, co chce. Lusknutím prstu usnu. Třeba v 18 hod a budí mě až ranní budík. No kdo by nechtěl jít do práce po jedenácti hodinovým spánku? Tentokrát jsem nemohla usnout a bolesti za to nemohly, zrovna to byla intezita, která se dá v klidu zaspat. A protože byla bouřka, tak jsem aspoň z postele pozorovala blesky za oknem. Taky tak zbožňujete bouřky? Možná někdy před půlnocí jsem usnula. V noci jsem se probudila, radši jsem se ani nekoukala na hodiny. Auu, zase ta páteř. Kruci, jak si mám lehnout? Probouzím se znova, pár minut před budíkem. Ještě chvíli ležím a snažím se udržet otevřený svoje unavený oči. Zazvonil budík. Tak jo, nejvyšší čas se pomalu zvednout z lůžka. Od kolegyní v práci se moje ráno liší. Nemám žádný spešl ranní rituály. Někdy do sebe hodím jogurt, jindy ne, jdu na záchod, vyčistím si zuby, opláchnu obličej, pročísnu vlasy a sepnu do culíku gumičkou, oblíknu se do pohodlnýho sportovního oblečení, nezapomenu se navonět, popravím lůžko, popadnu batoh, do něj narvu oběd z lednice, a hodím ho na záda. Nohama napůl vklouznu do botasek a doslova vypadávám ze dvěří, zamykám a po cestě k výtahu a čekání na něj si pořádně nazouvám boty. Tohle ráno se ničím nelišilo. Odcházela jsem dokonce i s jistou energií. Uff. Nějaká kosa dneska. Na to, že byla zima jsem šla v poklidu, žádný spěch (zas tolik energie na rychlou chůzi jsem neměla). Cesta do práce mi zabrala cca 10 minut jako vždy a tinkla jsem si kartou příchod do nemocnice. Bylo 5:37. V šatně jsem na sebe nahodila nemocniční mundúr a civil jsem nechala ve skříňce poměrně nevzhledně. Mrkla jsem na mobil - 5:44. Dneska jsem v práci až moc včas. Vyšla jsem schody z -2. podzemního patra do -1, odchytla jsem výtah a zmáčkla nadzemní patro 13. Rozbolel mě levej kondyl tibie a nemohla jsem došlápnout na koleno. Sakra. Dorazila jsem na pobytovku a hle. Výjimečně jsem došla dřív, než staniční.
Hlášení přebráno, kolegyním z noční jsme popřály dobrou noc a chystaly jsme se jít pomoc s hygienou našim ošetřovatelkám. Ozvalo se: "Nic netřeba. Máme to pod kontrolou. Dělejte si svoje." Tak jo. To mi dneska bodne. Volám: "Děkujeeem." Vypsala jsem si z dokumentace všechny i.v. medikace, inhalace, injekce, časovaný odběry, podívala jsem se, u koho je třeba stočit ráno EKG, kdo je jak na tom s inzulinama a už jsem se chystala na podávání p.o. léků. Nakonec jsem jen odepsala opiát pro svýho pacienta a stvrdila to autogramem. Měly jsme tam na výpomoc kolegyni z vedlejšího oddělení a ta řekla, že léky pořeší. Obešla jsem pacienty a podělala ostatní ordinace. Já měla vše hotovo, lékaři měli dokumentace a tak jsem si sedla na stoličku, zavřela jsem oči a předstírala, že tam nejsem. Byla jsem unavená a bolely mě kosti horních končetin. Už jenom ty končetiny nadzvednout působilo nepříjemnosti, natož s něma něco dělat. I ředění ATB by byl v ten moment výkon na medaili. Znovu jsem zkontrolovala, že mám všechno. Za chvíli přišel lékař z hematoonkologie provádět sternální punkci. Slušně poprosil, jestli by někdo mohl jít s ním. Já se s ním teda domluvila na jeho zvyklosti - co bude potřebovat - a že hned jsem tam. Sterilní stolek nepotřeboval. Takže stojan na zkumavky, sterilní tampony, dezinfekci, lepení, stříkačku desítku, pytlík s pískem a hlavně ampulku Mesocainu s černou jehlou. Fajn. Mám to. Náš nový mladý lékař čerstvě po škole šel s panem doktorem a nechal si od něj zákrok popsat. Já si samozřejmě informace o vyhmatání místa, manipulaci s odběrovou jehlou a správnosti aplikace Mesocainu nemohla nechat ujít.😁 Juch. Super to bylo. Pacientku jsem pochválila, jak je šikovná, že to zvládla.
Opět jsem seděla na stoličce skoro pod stolem, ale musela jsem se smát. Kolegyni netiskla nová tiskárna. S ajťákama se nedalo domluvit. Kolegyně: "Podívejte se, já už vám pod stůl podesáté ve svých 60 letech nepolezu." Přišel ajťák a řekl, že hotovo. Odešel. Stále nešly tisknout žádanky. Kolegyně volá znovu, už po sedmé. Po hodině a půl konečně začala tisknout. Karma mi to vrátila. Po*rala se mi tzv. zebra, která pro změnu tiskne štítky. Tady nefunguje vůbec nic. Spravila jsem to, ale ne na dlouho. Ale to teď předbíhám. Seděla jsem v domnění, že jedna moje pacientka pojede na fibrogastro na zavolání. Jenže mezitím volali, že tam má být v 10:30. A mě to minulo. A já už znovu nešla zkontrolovat vychystaný složky pacientů na pultu, tak jsem si nevšimla, že tam někdo dopsal čas. Staniční to zaregistrovala: "Nemá náhodou ta pacientka teď už někde být?" Bylo 10:40 a ošetřovatelka pacientku vezla směr endoskopické centrum. Naštěstí to nebylo velký zpoždění a obecně si z vyšetření volají dřívější čas, protože se počítá se zpožděním. Ale přehlídla jsem to, chyba. Později mi došlo, že mě staniční ani nesprdla. Obecně hodně bazíruje hlavně na správně vyplněných papírech a někdy umí být dost nepříjemná. Že by na mě bylo vidět, že je mi zle a tak mě nechala? Na konci dne mi kolegyně řekla, že jsem vypadala děsně.
Odpoledne mě opět rozbolela páteř na úrovni Th obratlů, ztěžka se mi dýchalo. Nový lékař za mnou přišel už asi potřetí, že by rád další EKG, protože ty po výkonu prý byly asi natočený 2 sekundy po výkonu a tak jsou nedostatečný. Když už jsem točila desátý EKG, tak mi od toho na zem odpadl nejdřív hrudní svod, sotva jsem ho podala a nasadila, odpadl končetinový svod. Byla jsem s EKGčkem najetá naštorc mezi postelí a zdí a už mě to sbírání svodů ze země přestalo bavit. Tak jsem se zasmála a povídám: "No já už dneska nic nedělám." Pak se mi během sekundy zasukovaly káble: "A z těch káblů mě brzo šlak trefí." Konečně jsem si šla sednout a opřít bolavý záda. U psaní sesterských dokumentací jsem dýchala, jak kdybych vyšla Mt. Everest.
Později odpoledne jsem šla pacientovi udělat převaz končetin. A vešla jsem na pokoj nejspíš skleslá. Ani jsem si to neuvědomila.
Pacient: Sestři, vy jste smutná.
Já: Néé, nejsem.
Pacient: Jste, vy jste nasraná. Naštval jsem vás?
Já: Ježiš, proboha ne, vy určitě ne. (Můj hlas byl podbarvený údivem. Ježiš, jak ho mohlo napadnout, že bych byla na něj naštvaná?)
Pacient: Sestři, usmějte se. Nóóó, vidíte, jak vám to sluší, když se smějete.
Pacient mě opravdu rozveselil. Možná někomu přijde, co na tom mám. Ale v ten moment to pro mě znamenalo dost. Víte, někdy si říkám, jak je možný, že si pacient všimne, že nejste ok, ale doktoři, kteří kolem vás chodí celý den, dělají, že nic. Ale to zase odbočuju. Já jen.. Fakt svoji práci miluju.
Večer jsem nestíhala, dostala jsem zpracovaný pacienty od lékařky zase natěsno před předávkou směny. Navíc se mi pokazila ta zebra na štítky. No výborný. Dneska tu budu do devíti. Kromě páteře se přidala bolest celé dolní končetiny a už jsem nemohla ustát. O kloubech ani nemluvím. U chystání večerních léků jsem se málem rozbrečela. Ještě chvilku a já to všechno zahodím. Já to nedám. Bože soustřeď se. Tak jo. Dala jsem to. 18:15 jsem předala hlášení a po cestě na pobyt jsem ještě udělala bandáže pacientce. Na pobytovce jsem se svalila na gauč. "Jdu na neschopenku. Nemůžu ohrozit pacienty, nechci udělat nějakou chybu." S kolegyní jsme ještě další čtvrt hoďku pokecaly, neboť přes den na to nebyl čas.
Z práce jsem odcházela celá bolavá, naprosto jistá tím, že to byl na nějakou dobu můj poslední pracovní den a zároveň jsem měla dobrý pocit, že můj den tam nebyl zbytečný - o čemž mě přesvědčila hezká slova mých pacientů toho dne. A vlastně to nebyl špatný den.
Už teď mi to chybí.
Mějte se fanfárově :)
Na jednu stranu je tohle téma pro mě poměrně citlivý, na druhou stranu to tu chci mít uloženo na později.
-----
Jako klasicky jsem si odpoledne nastavila budík na 5:10. Jo. Odpoledne. Poslední dobou si můj spánek dělá, co chce. Lusknutím prstu usnu. Třeba v 18 hod a budí mě až ranní budík. No kdo by nechtěl jít do práce po jedenácti hodinovým spánku? Tentokrát jsem nemohla usnout a bolesti za to nemohly, zrovna to byla intezita, která se dá v klidu zaspat. A protože byla bouřka, tak jsem aspoň z postele pozorovala blesky za oknem. Taky tak zbožňujete bouřky? Možná někdy před půlnocí jsem usnula. V noci jsem se probudila, radši jsem se ani nekoukala na hodiny. Auu, zase ta páteř. Kruci, jak si mám lehnout? Probouzím se znova, pár minut před budíkem. Ještě chvíli ležím a snažím se udržet otevřený svoje unavený oči. Zazvonil budík. Tak jo, nejvyšší čas se pomalu zvednout z lůžka. Od kolegyní v práci se moje ráno liší. Nemám žádný spešl ranní rituály. Někdy do sebe hodím jogurt, jindy ne, jdu na záchod, vyčistím si zuby, opláchnu obličej, pročísnu vlasy a sepnu do culíku gumičkou, oblíknu se do pohodlnýho sportovního oblečení, nezapomenu se navonět, popravím lůžko, popadnu batoh, do něj narvu oběd z lednice, a hodím ho na záda. Nohama napůl vklouznu do botasek a doslova vypadávám ze dvěří, zamykám a po cestě k výtahu a čekání na něj si pořádně nazouvám boty. Tohle ráno se ničím nelišilo. Odcházela jsem dokonce i s jistou energií. Uff. Nějaká kosa dneska. Na to, že byla zima jsem šla v poklidu, žádný spěch (zas tolik energie na rychlou chůzi jsem neměla). Cesta do práce mi zabrala cca 10 minut jako vždy a tinkla jsem si kartou příchod do nemocnice. Bylo 5:37. V šatně jsem na sebe nahodila nemocniční mundúr a civil jsem nechala ve skříňce poměrně nevzhledně. Mrkla jsem na mobil - 5:44. Dneska jsem v práci až moc včas. Vyšla jsem schody z -2. podzemního patra do -1, odchytla jsem výtah a zmáčkla nadzemní patro 13. Rozbolel mě levej kondyl tibie a nemohla jsem došlápnout na koleno. Sakra. Dorazila jsem na pobytovku a hle. Výjimečně jsem došla dřív, než staniční.
Hlášení přebráno, kolegyním z noční jsme popřály dobrou noc a chystaly jsme se jít pomoc s hygienou našim ošetřovatelkám. Ozvalo se: "Nic netřeba. Máme to pod kontrolou. Dělejte si svoje." Tak jo. To mi dneska bodne. Volám: "Děkujeeem." Vypsala jsem si z dokumentace všechny i.v. medikace, inhalace, injekce, časovaný odběry, podívala jsem se, u koho je třeba stočit ráno EKG, kdo je jak na tom s inzulinama a už jsem se chystala na podávání p.o. léků. Nakonec jsem jen odepsala opiát pro svýho pacienta a stvrdila to autogramem. Měly jsme tam na výpomoc kolegyni z vedlejšího oddělení a ta řekla, že léky pořeší. Obešla jsem pacienty a podělala ostatní ordinace. Já měla vše hotovo, lékaři měli dokumentace a tak jsem si sedla na stoličku, zavřela jsem oči a předstírala, že tam nejsem. Byla jsem unavená a bolely mě kosti horních končetin. Už jenom ty končetiny nadzvednout působilo nepříjemnosti, natož s něma něco dělat. I ředění ATB by byl v ten moment výkon na medaili. Znovu jsem zkontrolovala, že mám všechno. Za chvíli přišel lékař z hematoonkologie provádět sternální punkci. Slušně poprosil, jestli by někdo mohl jít s ním. Já se s ním teda domluvila na jeho zvyklosti - co bude potřebovat - a že hned jsem tam. Sterilní stolek nepotřeboval. Takže stojan na zkumavky, sterilní tampony, dezinfekci, lepení, stříkačku desítku, pytlík s pískem a hlavně ampulku Mesocainu s černou jehlou. Fajn. Mám to. Náš nový mladý lékař čerstvě po škole šel s panem doktorem a nechal si od něj zákrok popsat. Já si samozřejmě informace o vyhmatání místa, manipulaci s odběrovou jehlou a správnosti aplikace Mesocainu nemohla nechat ujít.😁 Juch. Super to bylo. Pacientku jsem pochválila, jak je šikovná, že to zvládla.
Opět jsem seděla na stoličce skoro pod stolem, ale musela jsem se smát. Kolegyni netiskla nová tiskárna. S ajťákama se nedalo domluvit. Kolegyně: "Podívejte se, já už vám pod stůl podesáté ve svých 60 letech nepolezu." Přišel ajťák a řekl, že hotovo. Odešel. Stále nešly tisknout žádanky. Kolegyně volá znovu, už po sedmé. Po hodině a půl konečně začala tisknout. Karma mi to vrátila. Po*rala se mi tzv. zebra, která pro změnu tiskne štítky. Tady nefunguje vůbec nic. Spravila jsem to, ale ne na dlouho. Ale to teď předbíhám. Seděla jsem v domnění, že jedna moje pacientka pojede na fibrogastro na zavolání. Jenže mezitím volali, že tam má být v 10:30. A mě to minulo. A já už znovu nešla zkontrolovat vychystaný složky pacientů na pultu, tak jsem si nevšimla, že tam někdo dopsal čas. Staniční to zaregistrovala: "Nemá náhodou ta pacientka teď už někde být?" Bylo 10:40 a ošetřovatelka pacientku vezla směr endoskopické centrum. Naštěstí to nebylo velký zpoždění a obecně si z vyšetření volají dřívější čas, protože se počítá se zpožděním. Ale přehlídla jsem to, chyba. Později mi došlo, že mě staniční ani nesprdla. Obecně hodně bazíruje hlavně na správně vyplněných papírech a někdy umí být dost nepříjemná. Že by na mě bylo vidět, že je mi zle a tak mě nechala? Na konci dne mi kolegyně řekla, že jsem vypadala děsně.
Odpoledne mě opět rozbolela páteř na úrovni Th obratlů, ztěžka se mi dýchalo. Nový lékař za mnou přišel už asi potřetí, že by rád další EKG, protože ty po výkonu prý byly asi natočený 2 sekundy po výkonu a tak jsou nedostatečný. Když už jsem točila desátý EKG, tak mi od toho na zem odpadl nejdřív hrudní svod, sotva jsem ho podala a nasadila, odpadl končetinový svod. Byla jsem s EKGčkem najetá naštorc mezi postelí a zdí a už mě to sbírání svodů ze země přestalo bavit. Tak jsem se zasmála a povídám: "No já už dneska nic nedělám." Pak se mi během sekundy zasukovaly káble: "A z těch káblů mě brzo šlak trefí." Konečně jsem si šla sednout a opřít bolavý záda. U psaní sesterských dokumentací jsem dýchala, jak kdybych vyšla Mt. Everest.
Později odpoledne jsem šla pacientovi udělat převaz končetin. A vešla jsem na pokoj nejspíš skleslá. Ani jsem si to neuvědomila.
Pacient: Sestři, vy jste smutná.
Já: Néé, nejsem.
Pacient: Jste, vy jste nasraná. Naštval jsem vás?
Já: Ježiš, proboha ne, vy určitě ne. (Můj hlas byl podbarvený údivem. Ježiš, jak ho mohlo napadnout, že bych byla na něj naštvaná?)
Pacient: Sestři, usmějte se. Nóóó, vidíte, jak vám to sluší, když se smějete.
Pacient mě opravdu rozveselil. Možná někomu přijde, co na tom mám. Ale v ten moment to pro mě znamenalo dost. Víte, někdy si říkám, jak je možný, že si pacient všimne, že nejste ok, ale doktoři, kteří kolem vás chodí celý den, dělají, že nic. Ale to zase odbočuju. Já jen.. Fakt svoji práci miluju.
Večer jsem nestíhala, dostala jsem zpracovaný pacienty od lékařky zase natěsno před předávkou směny. Navíc se mi pokazila ta zebra na štítky. No výborný. Dneska tu budu do devíti. Kromě páteře se přidala bolest celé dolní končetiny a už jsem nemohla ustát. O kloubech ani nemluvím. U chystání večerních léků jsem se málem rozbrečela. Ještě chvilku a já to všechno zahodím. Já to nedám. Bože soustřeď se. Tak jo. Dala jsem to. 18:15 jsem předala hlášení a po cestě na pobyt jsem ještě udělala bandáže pacientce. Na pobytovce jsem se svalila na gauč. "Jdu na neschopenku. Nemůžu ohrozit pacienty, nechci udělat nějakou chybu." S kolegyní jsme ještě další čtvrt hoďku pokecaly, neboť přes den na to nebyl čas.
Z práce jsem odcházela celá bolavá, naprosto jistá tím, že to byl na nějakou dobu můj poslední pracovní den a zároveň jsem měla dobrý pocit, že můj den tam nebyl zbytečný - o čemž mě přesvědčila hezká slova mých pacientů toho dne. A vlastně to nebyl špatný den.
Už teď mi to chybí.
Mějte se fanfárově :)
Komentáře
Okomentovat