Pracovní neschopnost - Den 2. a 3.
Zvykám si na nový režim.😁 Ranní venčení psa jsem vyměnila za odpolední. Taková strašná kravina, ale mě to jaksi rozrušilo můj stereotyp. Nesnáším odpolední venčení. Třeba se to změní.
….
Rozhodla jsem se, že jeden den seberu zbytky energie a půjdu "vykrást" knihovnu. Začala jsem si teda sepisovat seznam knížek. Je docela příjemný přehlížet svoje problémy a zabývat se chvíli problémy knižních hrdinů, nemám pravdu? Nemám. Já vím, problémy se musí řešit a nejlíp hned. Ale ony neutečou a znáte to.. Co můžeš odložit, odlož na zítra a hned máš 2 dny volna. Pak se ale člověk nestačí divit, až zjistí, že ze 2 dnů jsou to 2 měsíce. Ech. Přesto stále aktivně a poměrně intenzivně ignoruju své problémy.
Všechny problémy si děláme sami. Vždyť jednoduše se na to můžu vyprdnout, dát se dohromady a začít znovu. Tady ale nastává problém. Já nechci. Nechci se například učit znova na přijímačky. Tak hledám variantu, která tento můj požadavek bude splňovat. Zatím to ale vypadá, že varianta A i varianta B je nesplnitelná.
Víte, jaká jediná věc se mi dnešek podařila? Uklouznout na blátě při odpoledním venčení. Haha. To není všechno, co se vydařilo. Bleskla jsem mobilem včelku Máju. Pěkná, co říkáte? Jo, největší radost dnešního dne.
Je 19:12, co to sepisuji a jde na mě spaní. Dobrou.
Tak ne. Dělám si srandu. Je jedna v noci a já jsem tak vyčerpaná, že z toho ani usnout nemůžu. Znáte to. Že jo? Ach jo. Proč to musí být vždy buď spánek trvající 16 hodin denně a nebo totální insomnie a nic mezi tím?
Neschopenka - Den 3.
Dobré ráno,
vzbudila jsem se s bolavými svaly. Jsem jak kdyby mě srazil kombajn. To zase bude den. No měla jsem pravdu. Opět předbíhám.
Přinutila jsem svoje tělo zvednout z postele a došla do kuchyně. Vzhledem k tomu, že ráno bylo slunečný a teplý, rozhodla jsem se vynechat čaj a zhltla jsem jogurt. Jako kdybys někam pospíchala. S mamkou jsme se domluvily, že odpoledne půjdeme do knihovny a na nákup. Během dopoledne jsem se nezmohla na nic. Neusínej. Neusla jsem. Páteř se ozvala a poněkud nepříjemně. Lehla jsem si co nejvíc narovno, ruky na břicho, jako do rakve. Jen koleno jsem si vypodložila skrz hnusnej tlak v něm. Jakmile všechno částečně opadlo, vzala jsem telefon a vyřídila pár konverzací v chatu. Bylo 11:43 a zazvonil telefon. Ha. PPLko. Objednala jsem si totiž konečně Xiaomi Band. Líbí se mi. Měla bych přestat utrácet, na neschopence si nebudu moct vyskakovat.
Páteř si stále trvá na svým a k ní se přidává dolní končetina. Bolavý klouby už ani nesleduju. No nic. Dneska nikam nejdu. "Mamííí, knihovna se odkládá."
To do list dnešního dne vidím následovně:
- vyvenčit psa, tentokrát bez karambolu na blátě
- umýt si vlasy (vypadám jak homeless)
- přečíst aspoň pár stránek z rozečtené knížky
- vyřešit, co s blížícím se termínem zkoušky
- nerozpadnout se do večera
- mít dostatek energie na povečeření
- nekoukat pořád na tepovku na novým náramku, neboť se mi zvyšuje jen tím, že na ni koukám
- usnout
-------
Je večer a vracím se, abych provedla bilanci. Psa (i sebe) jsem vyvenčila bez úhony, i když mi málem vykloubil rameno v momentě, kdy zmerčil motýla. Však počkej. Zavolala jsem babči a oznámila jsem jí, že se některý odpoledne stavím. Stále vypadám jako homeless, hlavu nechám na zítřejší ráno - to už na ní budu moct smažit řízky, jak moc mastná bude. Každý to známe. Jinak jsem docela pokročila, co se čtení týče. Autor knihy mě ale pořád mate. Já jsem ráda, že vůbec vím, co je dnes za den, natož kdo je vrah. Můžu si dovolit hledat vraha, neboť jsem zkoušku opět přehodila. Tady vás odkážu na třetí odstavec shora, ve kterým píšu o volných dnech. Večeře dnes asi neklapne, nevím jestli proto, že nemám hlad a nebo proto, že mě nohy nedonesou do kuchyně. Ale stále jsem v celku. Bod - nerozpadnout se do večera tak považuju za splněný. Tepovku jsem vyměnila za krokoměr. Počítám kroky od postele k lednici a naopak. A co se posledního bodu týče, řeknu vám příště. Do půlnoci ještě zbývá dost času.
Momentálně mám strašnou radost, protože mi přišla jedna dobrá zpráva a vypadá to, že jedna věc se snad vyřeší. A rychleji, než se předpokládalo. Těším se na zítra, to už se to totiž konečně rozsekne.
A jak se máte vy?
Mějte se fanfárově :)
Neschopenka - Den 2.
Druhý den proběhl hladce a nic zvláštního se neudálo. I přes to jsem byla bez energie. Chtěla jsem se učit nebo spíš měla bych, ale vždycky když jsem na to pomyslela, došlo mi, že mám 6 dní do zkoušky. Mám tam jet? Nemám tam jet? Mám se odhlásit a čekat, že třeba mi do září sedne nějaký termín? Mám ten termín nechat propadnout? Stejně budu v meziročníku. Moje úvahy, kdy jsem celou situaci dopodrobna rozpitvávala a dokonce víc detailněji a pozorněji, než tělo na anatomické pitvě ve škole, stejně nic neřešily. Uč se teď. Líp ti minimálně do září nebude. Co odkladem vyřešíš? Zřejmě nevyřeším nic. Jsem v pasti. Už pěkně dlouho.😂 A jen tak pro kontext. Na zkoušku by mi vycházky vystačily. Tak tak, ale jo. Jdu radši spát. Ve spánku žádný problémy nejsou.….
Rozhodla jsem se, že jeden den seberu zbytky energie a půjdu "vykrást" knihovnu. Začala jsem si teda sepisovat seznam knížek. Je docela příjemný přehlížet svoje problémy a zabývat se chvíli problémy knižních hrdinů, nemám pravdu? Nemám. Já vím, problémy se musí řešit a nejlíp hned. Ale ony neutečou a znáte to.. Co můžeš odložit, odlož na zítra a hned máš 2 dny volna. Pak se ale člověk nestačí divit, až zjistí, že ze 2 dnů jsou to 2 měsíce. Ech. Přesto stále aktivně a poměrně intenzivně ignoruju své problémy.
Všechny problémy si děláme sami. Vždyť jednoduše se na to můžu vyprdnout, dát se dohromady a začít znovu. Tady ale nastává problém. Já nechci. Nechci se například učit znova na přijímačky. Tak hledám variantu, která tento můj požadavek bude splňovat. Zatím to ale vypadá, že varianta A i varianta B je nesplnitelná.
Víte, jaká jediná věc se mi dnešek podařila? Uklouznout na blátě při odpoledním venčení. Haha. To není všechno, co se vydařilo. Bleskla jsem mobilem včelku Máju. Pěkná, co říkáte? Jo, největší radost dnešního dne.
Je 19:12, co to sepisuji a jde na mě spaní. Dobrou.
Tak ne. Dělám si srandu. Je jedna v noci a já jsem tak vyčerpaná, že z toho ani usnout nemůžu. Znáte to. Že jo? Ach jo. Proč to musí být vždy buď spánek trvající 16 hodin denně a nebo totální insomnie a nic mezi tím?
Neschopenka - Den 3.
Dobré ráno, vzbudila jsem se s bolavými svaly. Jsem jak kdyby mě srazil kombajn. To zase bude den. No měla jsem pravdu. Opět předbíhám.
Přinutila jsem svoje tělo zvednout z postele a došla do kuchyně. Vzhledem k tomu, že ráno bylo slunečný a teplý, rozhodla jsem se vynechat čaj a zhltla jsem jogurt. Jako kdybys někam pospíchala. S mamkou jsme se domluvily, že odpoledne půjdeme do knihovny a na nákup. Během dopoledne jsem se nezmohla na nic. Neusínej. Neusla jsem. Páteř se ozvala a poněkud nepříjemně. Lehla jsem si co nejvíc narovno, ruky na břicho, jako do rakve. Jen koleno jsem si vypodložila skrz hnusnej tlak v něm. Jakmile všechno částečně opadlo, vzala jsem telefon a vyřídila pár konverzací v chatu. Bylo 11:43 a zazvonil telefon. Ha. PPLko. Objednala jsem si totiž konečně Xiaomi Band. Líbí se mi. Měla bych přestat utrácet, na neschopence si nebudu moct vyskakovat.
Páteř si stále trvá na svým a k ní se přidává dolní končetina. Bolavý klouby už ani nesleduju. No nic. Dneska nikam nejdu. "Mamííí, knihovna se odkládá."
To do list dnešního dne vidím následovně:
- vyvenčit psa, tentokrát bez karambolu na blátě
- umýt si vlasy (vypadám jak homeless)
- přečíst aspoň pár stránek z rozečtené knížky
- vyřešit, co s blížícím se termínem zkoušky
- nerozpadnout se do večera
- mít dostatek energie na povečeření
- nekoukat pořád na tepovku na novým náramku, neboť se mi zvyšuje jen tím, že na ni koukám
- usnout
-------
Je večer a vracím se, abych provedla bilanci. Psa (i sebe) jsem vyvenčila bez úhony, i když mi málem vykloubil rameno v momentě, kdy zmerčil motýla. Však počkej. Zavolala jsem babči a oznámila jsem jí, že se některý odpoledne stavím. Stále vypadám jako homeless, hlavu nechám na zítřejší ráno - to už na ní budu moct smažit řízky, jak moc mastná bude. Každý to známe. Jinak jsem docela pokročila, co se čtení týče. Autor knihy mě ale pořád mate. Já jsem ráda, že vůbec vím, co je dnes za den, natož kdo je vrah. Můžu si dovolit hledat vraha, neboť jsem zkoušku opět přehodila. Tady vás odkážu na třetí odstavec shora, ve kterým píšu o volných dnech. Večeře dnes asi neklapne, nevím jestli proto, že nemám hlad a nebo proto, že mě nohy nedonesou do kuchyně. Ale stále jsem v celku. Bod - nerozpadnout se do večera tak považuju za splněný. Tepovku jsem vyměnila za krokoměr. Počítám kroky od postele k lednici a naopak. A co se posledního bodu týče, řeknu vám příště. Do půlnoci ještě zbývá dost času.
Momentálně mám strašnou radost, protože mi přišla jedna dobrá zpráva a vypadá to, že jedna věc se snad vyřeší. A rychleji, než se předpokládalo. Těším se na zítra, to už se to totiž konečně rozsekne.
A jak se máte vy?
Mějte se fanfárově :)
Komentáře
Okomentovat