Pracovní neschopnost - Den 1.

Ahojte,
abych doma na neschopence úplně nezcvokla, tak jsem se rozhodla, že sem tam napíšu pár řádků. Někdy o tom, co se za den stalo, někdy to budou jen moje asociace, který mi za den prolítnou hlavou a někdy si sem jen postěžuju, jak jsou věci na prd. Věřím, že až se za rok na to podívám, budu se smát a radovat se, jak bravurně se všechno vyřešilo. Tak jdem na to.😁

Neschopenka - Den 1. 

Den první je skoro za mnou. Je 19:37 a mě probleskl hlavou tento "nápad". S těžkým srdcem jsem se otočila na druhý bok a vyšátrala notebook ležící vedle postele. Bože. Blbej nápad mě napadl. Chce se mi spát. Vůbec jsi nepodřimovala celý odpoledne. K věci. Dnes ráno jsem byla objednaná k obvodní lékařce. Potřebovala jsem napsat žádanku na algeziologii, vystavit neschopenku a taky jsem pro ni měla zprávy od lékařů z Brna. Při té příležitosti jsem to musela vzít přes banku, neboť jsem si den předtím zablokovala bankovnictví. Já jsem malej, ale šikovnej. Začátek dne ale vypadal slibně. Takový ten typicky slunečný letní teplý den, taky jsem nemusela pospíchat na autobus, jak je mým zvykem a bolely mě jen dvě kosti. V MHD jsem si stoupla ke dveřím a nechala 10 nastupujících seniorů, aby se usadili. Motala se mi hlava, rozostřilo se mi vidění, jak už se mi tak poslední dobou stává. Jízdu autobusem jsem ale přežila bez úhony. Jen co jsem vysedla, tak mi tak vystřelilo v kyčli, až mi hrkly slzy do očí, já zůstala chvíli nehybně stát a tvářila se, že na někoho čekám. Tak hlavně, žes jela dřívějším busem, ale k obvodní stejně příjdeš pozdě. Pomalu ale jistě jsem se sunula do, pro mě, kopce nahoru. Ve skutečnosti to byla nakloněná rovinka. Ale pššššt. Zase mi střelilo v kyčli. V klidu, to zase jen upadl kousek z mojí zbylé chrupavky. Tenktokrát tam vystřelilo tak, že mě rozbrněla celá dolní končetina. No já ty schody nevýjdu. Já se nedostanu domů. Vzhledem k tomu, že už víte, že mám PN, tak ano, schody jsem vyšla.
Obvodní jsem předala lékařský zprávy a sledovala jsem, jak se pomalu vyvrací ze židličky, když je pročítá. Pak se zhluboka nadechla. A já pokračovala. Tentokrát na mě hodila děsivý pohled a to při příležitosti, kdy jsem zmínila, že na algeziologii jsou objednací termíny až 3 měsíce. Lékařka: "3 měsíce? No to snad.. Sakra, já tam zrovna nemám žádnýho známýho, že bych to protlačila." Takže už jsem jí podala update o mým stavu, držela jsem v ruce žádanku a ještě jsem potřebovala PN. Řekla mi to, co jsem očekávala. Že mi ji má vystavit odborný lékař, ale i tak mi ji dala.
Následovala cesta do banky, která je díky bohu kousek od obvodní. Celou cestu jsem šla, jak kdybyste do mě naprali 200 Voltů. Takový účinek má "střílení" v kyčli. Nemusím říkat, jak se na mě dívali kolemjdoucí.. Stejně jako byste se koukali i vy. Proboha, tak je ta holka normalní..?
V bance byla kupodivu velice milá paní. Odblokováno! Alespoň co se účtu týče.
Co čert nechtěl, přišla mi sms od mamky. "Kup, prosím, po cestě rohlíky. Dík." Úspěšně (čti: v celku) jsem došla do Lidlu. Po cestě zpátky mě na zádech, no spíš na prde zadku, studěla zmrzlina, kterou jsem si s blaženým pocitem odnášela z obchodu. Nebojte, rohlíky jsem nezapomněla. Wohoo. Dolní končetina se začala chovat normálně. Jako běžná funkční končetina. Odblokováno vol.2!

Před obědem jsem ještě stihla zavolat vrchní do práce, po obědě jsem zavolala tátovi. Abych mu řekla, že k němu na "prázdniny" nepřijedu skrz PN. Lusknutím prstu, jak to tak u chronicky nemocných bývá, na mě padlo v průběhu telefonátu vyčerpání. Zničehonic přestanete vnímat okolí. Ach jo, řekni mu, že musíš končit. Naštěstí byl táta v práci a tak za chvíli řekl, že si brnknem zase někdy. Díky. Přemístila jsem se do postele. Chvíli jsem podřimovala, pak jsem s totální zoufalostí přemýšlela, co se svým životem budu dělat, následně jsem se naštvala na všechno, že nejsem zdravá a taky jsem byla potěšena zprávou od kolegyně. Neschopenka ve mě vyvolává divný pocit. Na psychice to moc nepřidá. Chronicky nemocní žijí s omezeními celý život. A omezení v podobě neschopenky, kdy sice máte vycházky, ale nalijme si čistýho vína... Trefit se, aby vám bylo dobře zrovna v době povolené vycházky je, jak jen to říct, nadlidský výkon. Čeká mě dlouhý měsíc. Měsíc minimálně.

Teď stále ležím v posteli. Bolavý kosti si předávají štafetu, každou hodinu bolí jiný, zatímco klouby se drží konstantně, každý sám za sebe. Je nejvyšší čas na to, jít spát. Nebo se o to aspoň pokusit. Tak dobrou. 😴

Mějte se fanfárově :)